Postupická textilní manufaktura

Zakladatelem postupických fabrik se stal hrabě Jindřich z Rottenhanu, který se oženil s vdovou Gabrielou z Thautmansdorfů rozenou z Czerninů, majitelkou Jemnišťského panství. Od bývalého papírníka Františka Geiszlera odkoupil budovy papírny, která zde stála od roku 1717, za 5000 zlatých.

Podle smlouvy měl 1000 zlatých vyplatit okamžitě, dále uhradit papírníkovy dluhy, které činily 2496 zlatých a manželům Geiszlerovým vyplácet každý den 2 zlaté, dokud si nenaleznou vlastní obživu, či spíše nekoupí novou papírnu. Zbytek kupní ceny jim měl vyplatit v hotovosti. Papírník měl povoleno odvézt si všechny stroje a obdržel v Jemništi byt a palivo na rok zdarma. Smlouva byla sepsána 24. října 1793 a 18. února potvrzuje v Jemništi bývalý papírník, že kupní cena byla řádně splacena.

Postupická manufaktura - Manufaktura v úplných začátcích
V roce 1794 začal budovat fabrická stavení a zřídil zde továrnu na kartouny, později i bělidlo. Stavební náklady byly skutečně vysoké,  do roku 1799 to činilo 130 tisíc zlatých. Toto umístění stavby bylo výhodné i  z hlediska pohonu továrních strojů, které využívaly síly čtyř vodních kol umístěných v Popovickém potoce, vlévajícího se do rybníka Papírník. Stavbu řídil zkušený hraběcí stavitel Ignác Rieder (z Bavor) a přípravy vedl Andreas Niederhofer, který už předtím v Postupicích od podzimu 1793 pobýval (hrabě ho povolal, aby zjistil, zda je síla potoka dostatečná pro provoz továrny). Rottenhan chtěl průmyslové prostory rozšířit směrem k milovanické cestě, ale překážela mu farní zahrada. Proto bylo nutné uzavřít smlouvu o podstoupení pozemku vrchnosti.
         Není přesně známo, kolik budov zde po dokončení stavebních prací v roce 1795 stálo, protože nejstarší výkaz budov pochází až z roku 1817 a uvádí sušárnu, valchu, úpravnu, barvírnu a bavlněné bělidlo, dílnu pro rytí forem, správní budovu a bělidlo plátna.
         Vzhledem k faktu, že Rottenhan vlastnil již plně funkční továrnu v Červeném Hrádku u saských hranic, nechyběly mu zkušenosti a věděl, že nejlepší mistry nalezne v zahraničí. Pro zaučení místních pracovních sil povolal instruktory z Rakouska, Itálie a v roce 1898 zde osm měsíců pobýval kvalifikovaný odborník J. U. Hausmann z francouzského Colmaru, města proslulého bavlnářstvím. Podle zvláštní smlouvy měl zaučit ředitele ve všech tiskařských metodách a předat mu své zkušenosti, týkající se i nejjemnějších prací, provozovaných ve Francii a manufaktura se měla stát jednou z nejmodernějších v zemi. Ani na zařízení továrny hrabě nešetřil. Umístil sem anglické přadlácké stroje, v té době u nás velmi vzácné, a pravděpodobně i tkalcovské stavy s létacími člunky. Ale většinu věcí dal přivézt z Červeného Hrádku a to hned těsně po dokončení stavebních prací. A tak už v roce 1795 se zde objevovaly nejen různé části zařízení továrny (tiskací stoly, lisy, válce, formy, síta, barvy…), ale přijeli i dílovedoucí, odborníci a zapracovaní dělníci.

Postupická manufaktura - Rozvoj průmyslu znamená rozvoj i pro městečko Postupice

Už v roce 1796 byla továrna plně zaměstnána. Všechno bavlněné zboží z okolí se zde bílilo, barvilo, tiskalo a odváželo se odtud do pražského skladiště, kde se třídilo a posílalo dále do Plzně, Brna a Vídně. Dělníci dostali zdarma stavební místa na stráni "Hůra" nad rybníkem a městečko vzkvétalo. Nalézalo se zde šest hostinců a žádný si rozhodně nemohl stěžovat na nedostatek zákazníků.
          Se vznikem továrny došlo ke vzrůstu počtu obyvatel, především německy mluvících. To znamenalo problémy pro děti místních, neboť ve škole se začalo vyučovat německy, což byla učitelova povinnost, protože jeho úřad plně podléhal vrchnosti. Zvýšil se však obrat hostinců, stoupla spotřeba alkoholu a také počet loupeží, vražd, rvaček a jiných trestných činů. Při takovém zvýšení obyvatelstva nelze v žádném případě předpokládat, že by mohlo jít o přírůstek přirozený. Spousta lidí nalezla v podniku práci na některém z následujících míst: mykač bavlny, tkadlec, rytec tiskařských forem, tiskař, barvíř, mandlíř, bělič a mnoho dalších pomocných dělníků.    K pomocným činnostem byly hojně využívány děti. Jenže už v roce 1798 byl na panství nedostatek dívek pro práci děveček a služebných, což hrabě vyřešil tím, že požádal vojenské velitelství o děti z armádních zaopatřovacích ústavů na výpomoc ve výrobě. Velitelství mu nejen ochotně vyhovělo, ale dokonce místo žádaných 20 dětí poslalo 16 chlapců a 19 dívek. Dětem bylo nejprve poskytnuto přístřeší, strava, ošacení a 2 kr. denně, ale předpokládalo se, že po zaučení si na sebe budou vydělávat samy. I když bylo předem stanoveno, jak dlouho smí děti pracovat, začaly se objevovat stížnosti na jejich přetěžování, náročnou práci a příliš dlouhou pracovní dobu. Dokonce se do Postupic vypravila kouřimská vyšetřovací komise, avšak nedochovaly se ani výsledky jejího pátrání, ani zprávy o nějakém potrestání. Nelze však přehlédnout fakt, že děti se na práci v továrně připravovaly už odmala - ve škole se totiž povinně učily základy tkaní a předení7. Až v roce 1842 byla zákonem zakázána práce dětí pod deset let.
          Obrat továrny předčil všechna očekávání a Rottenhan v roce 1802 zrušil přádelnu v Červeném Hrádku a výrobu přenesl do nové strojní přádelny, zřízené v údolí Popovického potoka, dodnes zvaném Podlesí (německy Heinrichsthal, údolí Jindřichovo). Právě podleská přádelna se zařadila mezi nejmodernější v zemi a v roce 1803 za ni Rottenhan dostal pochvalu přímo od císaře. Ještě v tom samém roce se v tiskárně objevil nedávný vynález - válcový tisk8. Ten poprvé užívala firma ve Warnsdorfu a hned poté v Postupicích.
          Postupická manufaktura patřila od roku 1799 Rottenhanově ženě Gabriele. Po její smrti v roce 1806 se vrátila zpět svému zakladateli. Ale tři roky po manželčině smrti umírá i hrabě. Jeho smrt měla velký dopad na chod i rozvoj továrny, jejíž činnost se snížila a především bylo přerušeno obchodní spojení s podniky v Červeném Hrádku, a to vše v době, kdy se vzhledem k situaci v zemi mohl obrat prudce zvýšit. Z Hrádku se přestaly vozit kartouny k potištění a tím se přestaly naplno využívat stroje.

Postupická manufaktura - Druhá generace vlastníků
Podniky zdědily Rottenhanovy dcery a majetek byl přepsán na jména jejich manželů. Červený Hrádek vlastnil hrabě Jiří Buquoy, manžel Marie Gabriely, a Postupice převzal do svého vlastnictví Jan Rudolf Chodek, manžel Marie Isabelly. Toho však podnikání příliš nezajímalo, zvláště po státním bankrotu v roce 1811, kdy pozice továrny opět zakolísala. V důsledku nepříznivých poměrů by musela být činnost zastavena, kdyby podniky neodkoupil Chodkův podnikavější švagr - filozof, matematik a vynálezce hrabě Jiří Buquoy, který se zasloužil o její vyšší technologický rozvoj. Aby získal větší počet odběratelů, zřídil sklad ve Vídni a v roce 1818 se mu podařilo od gubernia získat nové oprávnění pro svou osobu, neboť staré přestalo platit po smrti Rottenhana. Avšak jeho snaha vyšla naprázdno a od 17. dubna 1818 byly fabriky zcela zastaveny a v provozu zůstalo pouze bělidlo, kde se zpracovávalo cizí plátno a tkané zboží z okolí9. Zpráva o ukončení výroby na panství Jemniště vzbudila ohlas dokonce i v úředních kruzích. Kouřimský krajský úřad zkoušel apelovat na gubernium, neboť se jednalo o jednu z nejstarších a nejlépe zařízených manufaktur v zemi a mnoho zapracovaných dělníků by ztratilo práci. Ale nedalo se nic dělat.
          Pak se výroba v Postupicích odmlčela, a tak došlo k velkému úbytku obyvatel, protože byli nuceni odejít za prací, často i do zahraničí. Ti, kteří zůstali, pracovali doma na svých vlastních stavech. Ve 20. letech se činnost částečně obnovila, v roce 1822 dokonce v panské režii, ale není známo, jaký byl rozsah výroby, ani jak dlouho trvala. V té době byla v provozu přádelna na Podlesí i kartounka s tiskárnou v Postupicích. To vše řídil Josef Knaf a hlavní sklad byl v Karlíně.

Postupická manufaktura - Obnovení výroby
V roce 1828 prodal hrabě Buoquoy panství Jindřichovi a Sidonii Chotkovým, a tak opět došlo k výměně majitelů. Od nich si budovu přádelny pronajal pražský obchodník Karel Emil Otto a už v srpnu 1828 pro ni získal povolení, což bylo pochopitelné, neboť úřady jeho úmysly jen uvítaly. V místním kraji byl totiž nedostatek pracovních míst a jedinou možnost nabízelo zemědělství, které však nedostačovalo. Na místo ředitele přádelny nastoupil Josef Knaf, zároveň i ředitel bělidla, které pracovalo na účet vrchnosti. Avšak tkalcovna s tiskárnou byly zrušeny. Otto brzy získal společníka, kterým se stal další pražský obchodník František Linke a 23. září 1829 uzavřeli smlouvu o pronájmu všech budov na dobu 20 let (od 1.1. 1830), za 1382 zlatých ročně. Vzniklá firma Otto - Linke měla ve štítě rakouského říšského orla10. Do Postupic se vrátil život. Otto, ačkoli neměl s bavlnářstvím vůbec žádné zkušenosti, rozšířil provoz, nakoupil nové anglické přadlácké stroje a zaměstnal na stálo 240 lidí a dalších 1200 tkaním kartounů doma. Začali zpracovávat zámořskou bavlnu značek Georgia, Domingo, Suratte, Kirgagarz, Biancovilla a další. Upředenou přízi zpracovávali soukeníci a punčocháři ve Vlašimi, Domašíně, Benešově, Štěpánově a další část se vozila do Prahy. V té době se pracovalo na 75 továrních stavech a roční výroba byla 10 - 12 tisíc kusů po 120 loktech. Od roku 1834 se bělidlo a výroba obchodního plátna zastavila, protože v okolí vzniklo mnoho domáckých bělidel. Výroba se zaměřila na vlněné a bavlněné příze a tkaniny. Ale František Linke v roce 1846 zemřel, a tak na jeho místo nastoupila manželka Anna a firma musela být přejmenována na Otto - Linke - vdova.

Postupická manufaktura - Další osudy
V roce 1871 projevil zájem o velkou přádelnu v Postupicích Josef Skorkovský z Humpolce, ale k nájmu nedošlo. Budova byla od 1. července 1872 najata Antonínu Slavíkovi a Simonu Hellerovi pro továrnu na doutníky. Po ukončení nájmu roku 1874 měl o budovy i stroje zájem František Hofmann, účetní pivovaru v Holicích a K. C. Menzel, který si chtěl najmout i pejchovnu.
         Prostory bývalé přádelny na Podlesí byly přeměněny na panskou pilu na výrobu šindele. Až v roce 1871 obnovil Jiří Moser tkalcovství. Nejprve najal jen jednu budovu pro dvacet mechanických stavů (s vodním pohonem) a postupně nájem rozšířil na celou budovu. V továrním domě v Postupicích byly umístěny stroje na výrobu lepenky. Moser byl v Postupicích ještě v roce 1877, ale rozsah ani druh jeho výroby není známý. Znovu se zde nepříznivě projevila závislost provozu na vodní síle a ještě zchátralé vodní kolo. Nový zájemce o pronájem Josef Brondeis z Prahy navrhl postavit parní stroj, ale majitel velkostatku to odmítl. Tímto krátkozrakým rozhodnutím odsoudil průmysl k zániku. Nevyužívaná budova rychle chátrala, takže v roce 1892, kdy se vyskytl další potencionální nájemník, Eduard Neustadtl z Prahy, vzbuzovala již dojem zříceniny11
        Ale i smrt s neštěstím navštívili továrnu. 26.října 1856 byla strojem zabita Barbara Hovorková, žena továrního dělníka. 27. srpna 1859 přišel o ruku Josef Brabenec a 15. října toho samého roku usekl stroj ruku Marii Havlíkové.
         V roce 1906 přišla do Postupic velká povodeň a dokonala dílo zkázy. Část přádelny v Podlesí byla stržena a zbytek sloužil k obývání. Ani postupické tovární budovy nedopadly nejlépe. Gotická sušárna byla stržena již v roce 1874, velká dvoupatrová budova byla přeměněná na mlýn, z dlouhého křídla bývalých tiskáren vznikla mlýnská stodola a budova při silnice byla opravena na panskou hospodu. Do bývalé správní budovy se přestěhoval lesní úřad a v pejchovně vznikly byty (pejchovnu později také strhla povodeň).

Zdena Nováková, Nesperská Lhota